<< strana 1 (1969 a 1970)

Před vstupem do sezóny 1971 u firmy Porsche nespali na vavřínech a ve spolupráci s francouzskou firmou SERA vyvíjeli novou verzi "dlouhé" karosérie pro závod v Le Mans. Rozvor kol zůstal zachován, ale rozchod se zvýšil vpředu na 1564 mm a vzadu na 1584 mm. Vnější rozměry byly 4780 x 1975 x 920 mm a hmotnost prázdného vozu 800 kg. Tato verze byla označována písmeny LH - Long Heck (dlouhá záď). Souběžne se rodil vůz s označením 917/20 se zkrácenou, ale rozšířenou karosérií. Druhá vlna inovací se dotkla i vzduchem chlazeného dvanáctiválce. Zvětšením vrtání z 86 na 86,8 mm, při nezměněném zdvihu 70,4 mm, byl téměř na doraz využit pětilitrový limit a nový motor dával z objemu 4998 cm3 výkon 464 kW (630 k) při 8300 ot./min. a mohl se pochlubit největším točivým momentem 589 Nm při 6500 ot./min. Tato verze motoru nebyla určena pro vytrvalostní nasazení, v MS debutovala ve dvou vozech Wyerova týmu počátkem dubna 1971 při 1000 km v Brands Hatch. Koncem sezóny 1970 také ukončila sportovní činost stáj Porsche Salzburg, jejíž vozy odkoupil tým Martini Racing. Ten také převzal roli napůl oficiálního konkurenta stáje Gulf-Porsche.

Počátek sezóny MS značek 1971 vyšel značce Porsche na jedničku a typ 917 vyhrál první tři závody. Počátkem ledna 1971 kralovaly v Buenos Aires na tisícikilometrové trati dva vozy Porsche 917 K Wyerovy stáje. Vyhrál Siffert a Bell, druhé místo obsadili Pedro Rodruguez a nová posila týmu britský jezdec Jackie Oliver. Závod poznamenala tragická nehoda, kterou zaplatil životem italský pilot Ignazio Giunti, jehož Ferrari 312 PB v plné jízdě narazil do vozu Matra 660, který se Jean Pierre Beltoise pokoušel dotlačit k boxům.
Konec ledna patřil čtyřiadvacetihodinovce v americké Daytoně a tentokrát se na nejvyšší stupínek probojovali Rodriguez a Oliver s vozem Porsche 917 K stáje Gulf-Porsche. Tři další 917 však postupně odpadly, a tak zachránili vítězství Porsche před smečkou vozů Ferrari 512 M.
Třetí vítězství získala pro značku Porsche 20. března v Sebringu dvojice Larrousse-Elford s Porsche 917 K stáje Martini. Potom však musela značka Porsche spolknout hořkou pilulku. V dubnu vyhráli závod na 1000 km v britském Brands Hatch Andrea de Adamich a Henri Pescarolo s vozem Alfa Romeo 33/3, druzí dojeli do cíle Jacky Ickx a Clay Regazzoni s Ferrari 312 PB a teprve třetí místo patřilo dvojici Siffert-Bell s Porsche 917 stáje Gulf-Porsche poháněným novým pětilitrovým motorem. Rodriguez musel vzdát pro poruchu palivového potrubí a Redmanův Porsche 917 K v barvách Martini se také po úniku paliva při závodě vznítil. Porážka v Brands Hatch byla pro značku Porsche prvním neúspěchem v závodě MS značek od jara 1970 a následovala po šňůře jedenácti vítězství, z nichž devět získaly vozy Porsche 917 a dvě 908/3. O tom, že vítězství v Barnds Hatch nebylo náhodné, přesvědčily vozy Alfa Romeo 33/3 v polovině května, kdy obsadily dvě první místa v závodě Targa Florio.

Porsche 917 své kvality znovu potvrdily 17. a 18. dubna 1971 při oficiálním tréninku na 24 hodin Le Mans. Absolutně nejrychlejší čas zajel Jackie Oliver s nově upravenou "dlouhou" verzí Porsche 917 LH, když mu na rovince Hunaudieres naměřili fantastických 386 km/hod. O týden později se jel závod 1000 km Monzy a oba vozy Porsche 917 K stáje Gulf-Porsche byly bez konkurence. Zvítězil Rodriguez a Oliver, druhé místo obsadili Siffert s Bellem a toto pořadí si znovu zopakovali 9. května v belgickém Spa při závodě na 1000 km. O posledním květnovém víkendu se jel závod 1000 km Nürburgringu, kde Porsche reprezentovaly hbitější spidery 908/3 a vítězství si odnesli Elford s Larroussem.

Další dějství bohaté historie 917 následovalo 12. a 13. června 1971 při čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans. Proti pětici automobilů Ferrari 512 M nastoupilo na start sedm vozů Porsche 917. Dvě dlouhá kupé 917 LH jela v barvách Gulfu s posádkami Siffert-Bell a Rodriguez-Oliver. Třetí "dlouhé" Porsche 917 neslo reklamu Martini a posádku tvořili Larrousse a Elford. Bojový šik dále tvořily dva špičkové vozy Porsche 917 K, jeden stáje Gulf s posádkou Attwood-Müller a druhý stáje Martini s posádkou Marko-van Lennep, kteří jako jediní dostali k dispozici novou experimentální verzi devětsetsedmnáctky s výrazně odlehčeným rámem z hořčíkové slitiny. Sestavu doplňoval širší a nově tvarovaný vůz Porsche 917/20 přezdívaný růžové prase s dvojicí Kauhsen-Joest. Tuto přezdívku dostal vůz pro svůj nátěr růžovou barvou s vyznačením jednotlivých částí těla prasete od rypáku až po šunku a krkovičku. Sedmým vozem Porsche 917 na startu byl soukromý vůz stáje Zitro Racing Cars s jezdci Martinem a Pillonem vybavený 4,5 litrovým motorem.

Počátek závodu patřil trojici "dlouhých" vozů 917 LH, které Siffert, Rodriguez a Elford hnali kupředu ďábelským tempem. Krok s nimi držel jen Donohue s vozem Ferrari 512 M, ale po šesti hodinách musel odstoupit pro poškozený motor. Porsche však také postupně vypadávaly ze hry. Larrousse s Elfordem museli vzdát už po devíti hodinách pro poruchu větráku chlazení, zatím co Reinhold Joest s "růžovým prasetem" 917/20 havaroval v polovině závodu. Sifferta i Rodrigueze zlobilo nedostatečné mazání motoru, takže během nedělního dopoledne museli oba vzdát. V neděli ráno byl v čele závodu vůz Porsche 917 K dvojice Marko-van Lennep a prvenství si udržel až do konce závodu. Po vleklých potížích s převodovkou se přece jen znovu rozjeli k výbornému výkonu i Attwood s Müllerem a v cíli byli nakonec druzí, takže zachránili pošramocenou pověst Wyerova týmu. Třetí a čtvrtou příčku obsadily vozy Ferrari 512 M. Přes všechny potíže se mohl Porsche radovat z druhého triumfu v Le Mans a navíc měli v kapse i další titul z MS značek.

Sezóna 1971 však ještě pokračovala, a tak měl Pedro Rodriguez o posledním červnovém víkendu příležitost vybojovat v Rakousku další prvenství při závodě MS. 1000 km v Zeltwegu se stalo exhibicí rychlého Mexičana, který startoval spolu s Atwoodem s pětilitrovým Porsche 917 K, ze 170 okruhů však sám odjel 159 a několikrát za sebou překonal svůj vlastní rekord okruhu. Bylo to jeho osmé a poslední vítězství za volantem Porsche 917, 11. července 1971 tragicky zahynul ve věku 31 let na německém Norrisringu, kde v závodě Intersérie havaroval s vozem Ferrari 512 M. Sezóna 1971 byla poslední i pro dalšího muže, který pilotoval Porsche 917. Joseph Siffert, pětatřicetiletý švýcarský jezdec všestranného talentu, nepřažil havárii, kterou mu osud připravil 24. října v závodě formule 1 v Brands Hatch, jenž nebyl součástí seriálu MS. Rodriguezovo vítězství v Rakousku bylo posledním triumfem Porsche 917 v závodech započítávaných do MS zanček. V posledním závodě mistrovské sezóny 1971 zvítězili v červencové šestihodinovce ve Watkins Glen Ronnie Peterson a Andrea de Adamich se spiderem Alfa Romeo 33/3 před dvěma vozy Porsche 917 K, s nimiž jeli Siffert s van Lennepem a Bell s Atwoodem. V závěrečném účtování  MS, kdy se započítávalo osm nejlepších výsledků z jedenácti závodů, zvítězila jasně značka Porsche se ziskem 72 bodů, druhá Alfa Romeo měla 51 bodů a třetí Ferrari 23 bodů. Ještě v polovině října vyhráli Bell a van Lennep v Monthéry závod 1000 km Paříže a druzí dojeli Siffert a Kinnunen se spiderem 917 poháněným pětilitrovým dvanáctiválcem.

Počínaje sezónou 1972 byl objem motorů sportovních vozů startujících v MS značek omezen na třilitry a to také znamenalo předčasný konec aktivní kariéry klasických kupé Porsche 917 v závodech mistrovství světa značek. Naštěstí to však nebyl úplný konec typu 917. Nové místo na výsluní si vydobyl v zámořské sérii závodů kanadsko-amerického seriálu CanAm.

Už v roce 1969 bojovala 917 i v seriálu CanAm. Po zkušenostech, které předtím udělal v zámoří Joseph Siffert s upraveným spiderem Porsche 908/2 vznikl v létě 1969 spider Porsche 917 PA, přičemž písmena PA byla zkratkou amerického dovozce, firmy Porsche-Audi. Otevřený vůz tvarově navazující na 908 měl rozvor náprav 2300 mm a také rozchod kol byl shodný s typem 917, z něhož samozřejmě převzal i vzduchem chlazený dvanáctiválec o objemu 4,5 litru. Spider s poněkud neobvyklým startovním číslem 0 poprve startoval v závodě CanAm v Mid Ohio 17. srpna 1969 a do konce sezóny absolvoval celkem sedm z jedenácti dějství serálu, vždy se Siffertem za volantem. Nejlépe se umístil jako třetí v září v Bridgehamptonu, třikrát byl čtvrtý a jednou pátý, pouze dva závody pro poruchu nedojel. Celkově čtvrté místo nebylo rozhodně špatné.

V roce 1970 se však chtěl Porsche soustředit na MS zanček, a tak CanAm zůstal v pozadí. Jen v jediném závodě seriálu CanAm 1970 ve Watkins Glen se představily klasické Porsche 917 K, ale na vítězný McLaren nestačily. U Porsche mezitím experimantovali s druhým spiderem na bázi 917, který se postupně dočkal montáže dvanáctiválců o objemu 5 a 5,4 litru, ale také nových atmosférických šestnáctiválců, z nichž největší dával z objemu 7144 cm3 výkon 650 kW (880 k). Spider s pohotovostní hmotností asi 780 kg dosahoval rychlosti 360 km/hod. a fantastických zrychlení. Nakonec však padla volba na ještě dynamičtější řešení, na přeplňovaný dvanáctiválcový motor.

V sezóně 1971 startoval Siffert s novou verzí spideru Porsche 917/10 s atmosférickým dvanáctiválcem 4,9 litru a výkonem nad 440 kW (600 k) a v seriálu CanAm 1971 znovu obsadil čtvrtou příčku, zatímco na čele dominovali Peter Revson a Denny Hulme s vozy McLaren. Otevřené 917 se v roce 1971 prosadily i v Intersérii, hlavní směr útoku však měl nadále směřovat do zámoří. V polovině září 1971 podepsal s firmou Porsche dvouletou smlouvu Roger Penske, nejlepší z amerických manažerů motoristického sportu. Jeho úkolem bylo zvítězit v seriálu CanAm a navázat tak na mimořádné úspěchy značky Porsche v MS značek. Penske dostal k dispozici zcela nový spider Porsche 917/10 výrazně aerodynamických tvarů s přeplňovanou verzí pětilitrového dvanáctiválce, jehož výkon se přiblížil hranici 740 kW, tedy bájných 1000 k. Ve srovnání se svým předchůdcem spider 917/10 ročníku 1971 povyrostl. Měl rozvor náprav 2500 mm, rozchod kol 1620 mm vpředu a 1638 mm vzadu, celkovou délku 4562 mm a pohotovostní hmotnost těsně nad hranicí 750 kg. Krotitelem dravého spideru se stal Mark Donohue. Po červnovém závodě v Mosportu, kde byl druhý za Hulmem na McLarenu, však vážně havaroval při testování odlehčené verze spideru 917/10 s rámem z hořčíkové slitiny. Zraněného vítěze z Indianapolisu nahradil George Follmer a hned první start proměnil ve vítězství. Nakonec během sezóny 1972 vyhrál pět závodů CanAm a stal se vítězem celého seriálu, třetí příčku v konečném účtování získal Donohue, který se na závodní dráhu vrátil v polovině září a už 1. října dovedl svůj Porsche 917/10 k vítězství v kanadském Edmontonu. Po pěti sezónách kralování v serálu CanAm skončila v poli poražených značka McLaren, jejíž touha po odvetě zůstala nenaplněna i v sezóně následující.

Pro rok 1973 firma Porsche vyvinula novou verzi spideru CanAm s označením 917/30. Vůz dlouhý 4,6 m s pohotovostní hmotností 800 kg poháněl dvanáctiválec s objemem 5374 cm3 opatřený dvěma turbodmychadly, s jejichž pomocí dával výkon nad 810 kW (1100 k) při 7800 ot./min. Není tedy divu, že vůz dokázal zrychlit z 0 na 200 km/hod. za 5,3 s a dosahoval největší rychlosti asi 385 km/hod. Nový vůz dostal jen Mark Donohue a v prvních dvou závodech sezóny se neprosadil proti typům Porsche 917/10. Počínaje červencovým vítězstvím ve Watkins Glen však Donohue a Porsche 917/30 ukázali soupeřům záda. Série šesti vítězství po sobě znamenala jasné prvenství v seriálu CanAm a navíc i další tři místa v závěrečném účtování patřila jezdcům na vozech Porsche, z nichž nejlepší byl podle očekávání George Follmer. Organizátoři závodů CanAm měli ovšem "drzosti" značky Porsche dost, a pro rok 1974 vypsali nová pravidla omezující spotřebu paliva tak, aby výkonné přeplňované dvanáctiválce nemohly s benzínem vyjít. Například motor Porsche 917/30 spotřeboval na 100 km asi 100 l paliva.

V zámoří tedy rychlé spidery Porsche 917/10 a 917/30 skončily. Jen ještě v srpnu 1974 absolvoval Brian Redman s Porsche 917/30 závod CanAm v Mid Ohio a o necelých dvanáct měsíců později utvořil Mark Donohue se spiderem 917/30 fantastický rychlostní rekord na oválné dráze Talladega ve státě Alabama, kde kroužil průměrnou rychlostí 355,8 km/hod. Jen pár dní po tomto skvělém výkonu však kariéra osmatřicetiletého šampióna skončila, když zahynul při tréninku na GP Rakouska formule 1, v níž měl startovat s vozem Penske Ford. Vůz Porsche 917/30 byl k vidění i v Evropě při závodech Intersérie. V srpnu 1973 s ním zvítězil v Hockenheimu Vic Elford, pak s ním bez větších úspěchů dva závody absolvoval Helmut Kelleners a v sezóně 1974 s Porsche 917/30 vyhrál seriál Intersérie Herbert Müller.

<< strana 1 (1969 a 1970)