V sezóně 1963 se již plně prosadily prototypy s motorem vzadu. Ferrari zkonstruoval nový typ 250 P, který měl 3 litrový motor z typu 250 TR umístěný vzadu a měl výborné jízdní vlastnosti. Poprvé byl představen veřejnosti na Pařížském autosalonu v roce 1963. Byl homologován ve skupině vozů GT. Jeho krásnou karosérii se vzduchovými nádechy, pro přívod vzduchu k motoru, nad zadními koly vytvořil opět samozřejmě Pininfarina, který se stal téměř výhradním Ferrariho karosářem. Vůz ihned navázal na úspěchy typu 250 Testa Rossa a zajistil značce slavná vítězství. Po vítězství v Le Mans byl vůz symbolicky přejmenován na 250 LM

Měl před zadní nápravou uložený vidlicový dvanáctiválcový motor s rozevřením válců 60° o objemu 2953 cm³ a výkonu 228 kW (310 k) při 7500 ot./min. Vrtání válců bylo 73 mm a zdvih 58,8 mm. Motor měl 6 dvojitých karburátorů Weber.

Převodovka byla pětistupňová nesynchronizovaná. Rám byl svařen z ocelových trubek. Přední i zadní náprava měla kola nezávisle zavěšena na příčných trojúhelníkových ramenech a odpružená vinutými pružinami. Brzdy byly kotoučové. Rozvor náprav 2400 mm a hmotnost 820 kg.

Do stejné karoserie a podvozku byl montován i motor o objemu 3285,7 cm³ a výkonu 243 kW (330 k) při 7700 ot./min. Vrtání měl oproti typu 250 zvětšené na 77 mm a stejný zdvih 58,8 mm. Typ s tímto motorem měl označení 275 P.

Vozy 250 P a 275 P získaly tři vítězství v Le Mans v letech 1963 až 1965 a to ve slavných soubojích s vozy Ford.