V roce 2009 jsem se potřetí vydal na největší závod 24 hodin Le Mans. V předchozích letech jsem navštěvoval spíše závody veteránů Le Mans Classic a na čtyřiadvacetihodinovku jsem koukal v televizi.  Letos mne z tohoto stereotypu vytrhli kamarádi Karel, Radek a Martin z  Mostu, a nabitá startovní listina.

     Cesta byla vcelku příjemná, protože jsme cestovali Volkswagenem Multivan a místa na nohy bylo na zadních sedačkách více než v Rolls Royce. Zvolili jsme také cestování po dálnicích, což sice  ve Francii znamenalo dálniční poplatky ve formě mítného ve výši 44,6 € na cestu jedním směrem, ale zase zajistilo průměrnou rychlost 100 km/hod. Výše mítného je od roku 1997, kdy jsme jeli do Le Mans poprvé, stále stejná. Tenkrát jsme platili 221 F, což bylo 1300,- Kč. Cestou jsme si udělali i kulturní vložku a navštívili úchvatnou katedrálu Notre Dame v Remeši (dálnice vede hned vedle) a pokochali se nadpozemskou stavbou, kde byli korunováni francouzští panovníci.

     Z Čech jsme vyjeli ve čtvrtek v sedm ráno a v Le Mans jsme už v devět večer kupovali vstupenku do kempu. Vstupenka se platí za auto a kolem si můžete postavit i několik stanů. Od doby co kvapem přibývá diváků, se již nedá stanovat u auta na travnatém parkovišti Bleu jako dříve, ale musíte pěkně s autem a stany do kempu. Ten je samozřejmě také dražší. Parkoviště Bleu stálo 25 €, zato náš kemp rovných 49 €. Místo už bylo jen v kempech Beauséjour a Dairon za podjezdem pod okruhem, za zatáčkou Porsche. Jsou to nejvzdálenější kempy od cílové rovinky. Kemp Dairon byl letos otevřen úplně porve a ten se také stal naším dočasným domovem.

     Rozložili jsme stany a ještě vyrazili na cílovou rovinku sledovat poslední hodinu závěrečné kvalifikace, která končila o půlnoci ze čtvrtka na pátek. Cestou jsme si koupili vstupenku na celý víkend v ceně 62 €. Na cílové rovince byly ve čtvrtek večer ještě volně přístupné tribuny a tak jsme byli v pohodlí svědky závěrečného úsilí Peugeotů překonat zatím nejlepší čas Alanna McNishe na Audi R15. To se Stephanu Sarrazinovi na Peugeotu podařilo, za nadšeného křiku komentátora, teprve deset minut před koncem kvalifikace. Vůz Aston Martin s číslem 007 jsme vyhlíželi marně. Ten již odpočíval po havárii, kterou s ním absolvoval Jan Charouz, někde v garáži. Snad tím alespoň vyčerpal letošní dávku karambolů a v závodu již bude vše v pohodě. Při zpáteční cestě do kempu jsme si uvědomili tu dálku od okruhu, bylo to dobrých 2,5 km. Tak jsme to šlapali dobrou půlhodinu. Nakonec jsme plni úžasných zážitků hned z prvního večera ulehli a těšili se na nadcházející dny.

     Páteční den je vyhrazen odpočinku jezdců a závěrečné usilovné práci mechaniků na kompletní a poslední přípravě vozů. Většina vozů je zcela rozebrána a znovu postavena z bezvadných dílů. Pro diváky je tu příležitost podívat se zdarma přímo do boxové uličky na jejich práci a prohlédnout si z blízka závodní supervozy. Cestou na okruh jsme si u stanu Peugeotu prohlédli připravovaný vůz Peugeot 908 HY s hybridním pohonem, vyvedený v kosmických barvách, který firma připravuje k nasazení do závodů v roce 2010.

     V boxech mne zaujala snaha mechaniků Audi o nasazení přední kapoty na vůz číslo 3. Po třech marných pokusech se sešlo celé koncilium techniků, kteří pravděpodobně došli k závěru, že i u Audi mohou vyrobit zmetek. To jsme ještě netušili, že Audi číslo 3 bude v závodě potřebovat novou přední kapotu jako první. Člověk by mohl sledováním vozů v boxech strávit celý den, ale lákadel je tolik, že jsme museli pokročit dál.
     Dalším naším cílem bylo místní automobilové muzeum sousedící přímo s hlavním vchodem na okruh. Cestou k muzeu jsme ještě zahlédli obědvajícího Jarka Janiše a potom jsme se již ponořili do historie automobilového sportu. Cena vstupenky do muzea je 10,5 €. Prostor muzea je od mé poslední návštěvy zcela přestaven. Jsou zde pěkně udělaná panorama cílové rovinky z různých období závodu.  Mezi vystavenými vozy zaujmou především vozy z historie závodu v Le Mans a to od prvního vítězného vozu Chenard Walcker z roku 1923 až po Audi R10 z roku 2008. Pro každého návštěvníka závodu v Le Mans je návštěva muzea nezbytnou nutností.

     Po dvouhodinové prohlídce muzea jsme hledali konečnou zastávku tramvaje, která by nás odvezla do centra města na shlédnutí přehlídky jezdců. Ta začínala v 18 hodin. Tramvaj jezdí druhým rokem a je opravdu velkým štěstím pro většinu fanoušků. Její konečná stanice je za okruhem Bugatti. Cesta k ní vede přímo od oblouku Dunlop nově vybudovanými podchody pod tratí Bugatti, k nové vstupní bráně na okruh. Cena jízdenky na jednu jízdu je 1,3 € a cena permanentky na na celý den 3,8 €. Tramvaje jezdí v době závodu jedna za druhou. Přehlídka jezdců spolu s doprovodným programem trvala do dvaceti hodin. Závodní posádky vezoucí se na veteránech rozhazují mezi záplavy diváků upomínkové pohlednice, šály, korále a rozdávají spoustu podpisů. K přehlídce patří i představení supersportovních aut a účast krásných dívek.

     V pátek večer jsem šel navštívit partu kamarádů z Brna v čele s Jurou Benešem, kteří kempovali nedaleko ve vedlejším kempu. Krásně jsme si pokecali o autech a o všem co nás následující dva dny čeká. O půlnoci jsme shlédli obvyklou plejádu ohňostrojů, které vypouští kempující fanoušci. Zmoženi únavou a červeným moravským vínem jsme se rozloučili až po druhé hodině ranní.

     V sobotu jsem vyrazil na sledování závodu, poprvé vybaven slušnou fotografickou technikou. Osmi megovou zrcadlovkou Olympus E-300 vybavenou objektivem s ohniskovou vzdáleností 140 až 600 mm. To už by mohlo na lepší fotky stačit. Problém ale je, že je jen velmi málo míst, kde se dá slušně fotit bez plotů. Většina trati je z důvodu bezpečnosti obehnána čtyřmetrovým pletivem, které maří jakoukoliv snahu o pěkné foto. Šťastní ti, kteří získají novinářskou akreditaci a mají povolený vstup před ploty.

     Ještě dopoledne procházíme krámky s modely, tričky, čepicemi, obrazy a dalšími upomínkovými předměty rozmístěnými všude za tribunami a za boxy. Přitom potkávám Luca di Montezemola, prezidenta Ferrari, v jeho krásné 599 GTR Fiorano. Je to on, který letos, v době šedesátého výročí prvního vítězství Ferrari v Le Mans, odstartuje závod.
     Je velké horko, jsem úplně splaven a vypouštím i závod Legend. Ještě před startem se vracím do kempu na osvěžující sprchu, výměnu spoďárů a doplnění zásob pití. Mám velké štěstí, že mezi kempem a okruhem jezdí mikrovláček, který mne tam i zpět zdarma odveze. Jinak bych se na start asi nedoplazil.

     Ve 14,30 se vozy začínají řadit na cílové rovince podle dosažených kvalifikačních časů. Stojím na špičkách na horních stupíncích před tribunou ACO, abych byl co nejblíže krásným Astonům Martin. Přesně v 15,00 je odstartováno. První dvě hodiny závodu sleduji bez dechu jeho průběh ze stejného místa a vůbec nevnímám horko ani bolavé nohy. Je to nejúžasnější podívaná. Peugeoty se drží v čele. Vidím zde také, jak Peugeot stáje Pescarolo vráží u boxů zezadu do továrního Peugeotu. Zděšení diváci pak sledují na obrazovkách jeho pomalou jízdu s prasklou pneumatikou kolem celého okruhu. Naplno zde vnímám radost Francouzů z problémů Audi, když Audi číslo 3 vráží do svodidel.

   V šest hodin mám spicha s kamarádem Jindrou, který na závod přijel s cestovkou pana Wisnara vlakem z Paříže. Vypráví mi o falešných vstupenkách, které jim chtěl někdo prodat, a potom jdeme společně k zatáčce Esses, kde strávíme celý večer sledováním závodu. Přímo proti zatáčce je obrazovka, kde můžeme sledovat dění na celé trati i pořadí v závodu. Jsme tam do půlnoci a potom s radostí, že vedou Peugeoty před Audi, a Astony se drží za nimi, se odcházíme vyspat. Cestou do kempu si před šikanou Ford vychutnávám krásu nočních závodů - rozžhavené brzdové kotouče. V kempu si dám ještě sprchu a potom ve stanu padnu a okamžitě spím.

     V neděli ráno vstávám v šest hodin a chci si jít vyfotit okruh za východu slunce. Než  však z kempu dojdu k oblouku Dunlop je sedm hodin a slunce již praží vysoko nad obzorem. S napětím sleduji první zprávy o pořadí a s oddychem zjišťuji, že v čele jsou stále dva Peugeoty a náš Aston Martin se posunul na čtvrté místo. Dělám fotky v zatáčce Esses a potom chci přejít do zatáčky Tertre Rouge. Něco se ale stalo v podchodu, protože tam přijíždí několik sanitek a podchod je na dlouhou dobu pořadateli uzavřen. Když je znova uvolněn a procházím tam, jsou na několika místech kaluže krve. Možná nějaká rvačka opilých fanoušků.

     Kolem poledne se přesouvám k zatáčce Esses proti výjezdu z oblouku Dunlop. Nejdříve tu chci vydržet až do cíle, ale potom si to rozmyslím a jdu znova před hlavní tribunu do prostoru startu a cíle. Je tu již značný nával a tak toho není moc vidět. Mnozí diváci si sebou přinesli židličky a schůdky na kterých nyní stojí. Tři Peugeoty se seřadily za sebe a projíždějí za značného nadšení francouzských fanoušků cílem. V táboře Audi je smutno. Také dánští fanoušci, kteří přijeli oslavit deváté vítězství svého krajana Toma Kristensena jsou pokleslí. Radost jim alespoň udělalo vítězství dánského týmu Essex s vozem Porsche RS Spyder v kategorii LMP2.

     Já a určitě i další čeští fanoušci sledujeme se slzou v oku a plni dojetí průjezd vozu Aston Martin s číslem 007 cílem na čtvrtém místě. Je to úžasný výsledek a Tomášovi Engemu i Janu Charouzovi to velmi přeji. Tyto chvíle v člověku upevňují hrdost na naši vlast. Sleduji vyhlašování vítězů a po zpřístupnění tribun zde ještě asi na hodinku usedám a vstřebávám atmosféru okruhu. Fanoušci se valí v proudech po otevřeném okruhu zpět ke svým vozům a stanům. V hlavě mi letí vzpomínky na proběhlý závod a myšlenky, kdy se sem zase podívám.

     Také já se vracím do kempu, kde již kamarádi čekají. Balíme stany a vyjíždíme směr Orleans. Tam chceme přespat v levném hotelu F1. Díky navigaci vše probíhá bez problémů a v osm jsme ubytovaní. Večer jdeme do místní turecké hospůdky s vietnamskou obsluhou na pivo a jsme nemile překvapeni, když za půllitr Heinekenu chtěli 5 €. Jedno pivo tak muselo stačit. Přeci jen je ve Francii víno levnější než pivo. Pijte ale víno na žízeň, to by nemuselo dopadnout dobře.

     Ráno zastavujeme v typické francouzské pekárničce na kávu s croasantem. Tím dovršujeme naše vnímání Francie. Naším dnešním cílem je národní automobilové muzeum v Mulhouse, jinak také muzeum bratří Schlumpfů. Je to muzeum s největší sbírkou vozů Bugatti na světě. Mezi klenoty patří hned tři exempláře unikátních vozů Bugatti Royale. Nedílnou součástí jsou i vzácné exempláře závodních monopostů i sportovních prototypů. Z prohlídky plánované na dvě hodiny se rázem staly čtyři. Odtrhnou se od prohlídky desítek úžasných vozů vyžaduje značné odhodlání.

     Potom už přišla cesta domů. O půlnoci jsem byl doma a celé úterý jsem třídil získané materiály a vzpomínky. Byl to opět nezapomenutelný zážitek. Nyní mne ještě čeká zhlédnou znovu celý závod ze záznamu, který jsem si pořídil z vysílání televize Eurosport.