Vše začalo v roce 1922. V té době již automobily existovaly řadu desetiletí a automobilové závody se jezdily 28 let. První doložený závod se jel v roce 1894 ve Francii z Paříže do Rouenu. Od roku 1906 se také jezdily závody Grand Prix. První závod o velkou cenu se jel 26. června 1906 opět ve Francii na okruhu nedaleko Le Mans. V ten samý rok se jel na Sicílii i první závod slavné Targa Florio. Také v USA se již od roku 1911 jezdil další velmi slavný závod 500 mil Indianapolis. Nejslavnější závod však na své zrození teprve čekal.

Na pařížské automobilové výstavě v roce 1922 se setkali pánové Charles Durand, sekretář "Automobile Club de l'Ouest", a Charles Faroux, týmový manažer, nejproslulejší francouzský motoristický novinář a přední pracovník světového motoristického sportu s Emile Coquillem, francouzským zástupcem firmy Rudge-Whitworth, která vyráběla a do Francie vyvážela motocykly. Ve společném rozhovoru o přínosu automobilových závodů k vývoji konstrukce normálních cestovních vozů, dospěli k závěru, že maximální rychlost není hlavním kritériem pro posuzování kvality cestovního vozu a že možná důležitější jsou spolehlivost, bezpečnost, hospodárnost a pohodlnost. Shodli se na závěru, že současné závody k naplnění a rozvíjení těchto kritérií přispívají jen málo.

Protože tito pánové byli muži činu, hned se dohodli, že se zasadí o uspořádání závodu, který prověří vytrvalost a spolehlivost cestovních vozů. Bude se jednat o závod trvající 24 hodin. Dotyční pánové měli navíc k uskutečnění takové myšlenky kromě odhodlání i potřebné schopnosti. Durand jako sekretář měl rozhodující vliv ve svém Autoklubu, do jehož působnosti spadal okruh Le Mans, Faroux měl jméno a bohaté zkušenosti v pořádání závodů a Coquille disponoval obnosem 4000 liber, které mu firma Rudge-Whitworth svěřila na podporu nějakého závodu, který by podle jeho názoru mohl být užitečný.
Durand, Faroux a Coquille vypracovali pravidla a propozice závodu, jehož hlavním cílem byla zkouška vytrvalosti a spolehlivosti vozů. Charles Faroux se také stal na mnoho let ředitelem závodu.

Závod byl přístupný všem typům standartních osobních vozů se čtyřsedadlovou karosérií, vyjímku měly jen vozy s objemem motoru do 1100 cm3, které mohly mít jen dvě sedadla. Sportovní vozy a prototypy nebyly povoleny. Podle objemů motoru byly stanoveny minimální průměrné rychlosti, které musely být v závodě dodrženy. Pro třídu do 3000 cm3 byl například určen průměr 56 km/h. Dodržení minimálního průměru se mělo kontrolovat vždy po šesti hodinách. Vůz, který nejel dost rychle, měl být ze závodu odvolán.
V řízení jednoho vozu se střídali dva řidiči, jeden řídil, druhý odpočíval. Střídání nebylo předepsáno a bylo zcela libovolné. Pravidla pro střídání řidičů byla stanovena až po tragické havárii v roce 1955. Mechanici v depu mohli připravit nářadí a náhradní díly, mohli je jezdci i podávat, ale opravy na voze směl provádět pouze jezdec, který právě vůz řídil. Nikdo jiný se nesměl vozu dotknout.

Město Le Mans, kde se měl závod pořádat, nebylo v automobilovém sportu neznámé. V roce 1906 zde byl založen Autoklub a téhož roku se zde konala první Velká cena Francie a prvá Grand Prix automobilové historie vůbec. Samozřejmě to bylo na trati, která nemá s dnešní nic společného. Tehdejší okruh kolem Le Mans měřil 103,2 km. První francouzská Velká cena po první světové válce se konala opět v Le Mans. Tehdy však byl zvolen podstatně kratší okruh, měřil 17 km, vedl přes město a z části ještě po prašných silnicích. Tímto závodem vznikl okruh, který byl o dva roky později použit pro první "čtyřiadvacetihodinovku".

Závod se startoval v sobotu ve čtyři hodiny odpoledne, aby jezdci byli pro noční jízdu ještě svěží, a trval do neděle do čtyř hodin odpoledne. Konec závodu je, když vedoucí vůz projede po čtvrté hodině odpolední poprvé cílem. Pokud projede cílem třeba jen o vteřinu před čtvrtou hodinou, musí projet ještě jeden okruh.
Pro vítěze věnovala firma Rudge-Whitworth pohár, proto se závodu z počátku říkalo "Závod Rudge-Whitworth na 24 hodiny".