Seriál závodů Mezinárodního šampionátu značek, se v sezóně 1971 skládal z jedenácti závodů. K loňským deseti přibyl jako první závod sezóny závod 1000 km Buenos Aires. Již koncem roku 1970 se vědělo, že objem motoru sportovních vozů bude od roku 1972 omezen na tři litry. To znamenalo konec pětilitrových vozů Porsche 917 a Ferrari 512 S. Porsche se ale rozhodl využít všech kvalit tohoto typu, dále jej upravit a získat titul i v roce 1971. Koncem roku 1970 ukončila sportovní činnost stáj Porsche Salzburg a její vozy odkoupil tým Martini Racing. Ten také převzal roli napůl oficiálního konkurenta stáje Gulf Porsche. Naopak Ferrari sice ještě upravil vozy typu 512 S na lehčí a výkonnější typ 512 M, ale potom všech patnáct vyrobených vozů prodal soukromým stájím. Hlavní pozornost se u Ferrari soustředila na vývoj nového třílitrového vozu 312 PB pro rok 1972 s plochým dvanáctiválcovým motorem odvozeným z motoru pro F1. V sezóně 1971 nasazovala továrna do závodů jenom jeden tento prototyp a prováděla na něm vývoj pro příští rok ve kterém suveréně ovládl závody Mistrovství světa. Druhý prototyp byl zničen při havárii v Argentině. Pouze vyložená smůla zabránila tomuto typu v úspěšném umístění nejméně v jednom, možná i ve dvou závodech sezóny. Hlavním soupeřem vozů Porsche se tak staly stále lepší vozy Alfa Romeo 33/3 s třílitrovým osmiválcovým motorem, které se ukázaly jako skutečně spolehlivé. Alfa Romeo obeslala všechny závody třemi vozy a to se jí vrátilo v podobě tří vítězství. Ukázalo se však, že třílitrové vozy mohou pětilitrům konkurovat jen na pomalejších zatáčkovitých tratích. V maximální rychlosti neměly pětilitrové Porsche 917 konkurenci.

V prvém závodě v Buenos Aires v Argentině zvítězila posádka Siffert a Bell na Porsche 917 K Wyerovy stáje. V tomto závodě došlo k tragické nehodě, kterou zaplatil životem italský pilot Ignazio Giunti, jehož Ferrari 312 PB narazil na cílové rovince v plné rychlosti do vozu Matra, který J.P.Beltois tlačil napříč trati k depu, protože mu došel benzín. V Daytoně opět zvítězilo Porsche 917 K stáje Gulf, tentokrát s posádkou P.Rodriguez a J.Oliver. Další dvě místa však patřily vozům Ferrari 512, protože Porsche odpadly. Třetí vítězství získalo Porsche 917 v Sebringu. Tentokrát s posádkou Elford-Larrousse stáje Martini. Druhé a třetí místo již obsadily vozy Alfa Romeo 33/3. První porážku utrpěl Porsche v britském Brands Hatch, kde vyhrála dvojice Andrea de Adamich a Henri Pescarolo na voze Alfa Romeo 33/3. Bylo to první vítězství této značky v mezinárodním mistrovském závodě po dvaceti letech. Druhé místo obsadil J.Ickx a C.Regazzoni na Ferrari 312 PB. Teprve třetí byl Porsche 917. Byla to první porážka Porsche od jara 1970 a následovala po šňůře jedenácti vítězství. O tom, že vítězství v Brands Hatch nebylo náhodné, přesvědčily vozy Alfa Romeo 33/3 v polovině května, kdy obsadily první dvě místa na Targa Florio. Zvítězila posádka Vaccarella-Hezemans. Porsche však potvrdil svoji nadvládu na Monze a ve Spa, kde zvítězila posádka Rodriguez-Oliver stáje Gulf s Porsche 917. Na Nürburgringu zvítězil Elford s Larroussem na mrštném Porsche 908/3. Poslední vítězství si typ 917 odnesl z rakouského Zeltwegu, kde zvítězila posádka Rodriguez-Atwood. Bylo to také poslední vítězství Mexičana Pedro Rodrigueze, který se 11. července zabil při havárii v závodě Intersérie s vozem Ferrari 512 M na německém okruhu Norisring. V posledním závodě sezóny zvítězily v americkém Watkins Glen R.Peterson a A.de Adamich se spiderem Alfa Romeo 33/3 před dvěma vozy Porsche 917 K. V závěrečném účtování Mistrovství světa zvítězila jasně značka Porsche před druhou Alfa Romeo a třetí značkou Ferrari. Kariéra vynikajících vozů Porsche 917 však přeci jen neskončila. Klasické kupé již nejezdilo, ale v úpravě pro americké závody CanAm s turbokompresorem dosáhly vozy Porsche 917/10 a 917/30 v dalších letech mnohých vítězství.

Třicátý devátý ročník závodu 24 hodin Le Mans se jel 12. a 13. června 1971. Již v tréninku v dubnu opět oslnily vozy Porsche 917 LH s nově upravenou dlouhou zádí. Absolutně nejrychlejší čas 3:13,6 min. zajel Jackie Oliver. Tento čas odpovídal průměrné rychlosti 250,457 km/h. Na rovince u Hunaudieres mu naměřili fantastických 386 km/h.

Další jezdec Porsche Vic Elford projížděl a popsal trať takto. Z pravoúhlé zatáčky Tertre Rouge se prudce akceleruje z druhého rychlostního stupně (110 km/h.) až na pátý rychlostní stupeň a rychlost 380 km/h. Na konci pětikilometrové rovinky Hunaudieres se musí brzdit na dvojku a 60 km/h do zatáčky Mulsanne. Potom se opět na rovince lesem akceleruje na pětku a 340 km/h, dále se brzdí na 180 km/h a na čtvrtý rychlostní stupeň  projíždí mírnější pravá zatáčka před zatáčkou Indianapolis. Levá pravoúhlá mírně klopená zatáčka Indianapolis se projíždí na dvojku rychlostí 100 km/h a před následující pravou zatáčkou Arnage se jde ještě dolů na 80 km/h. Potom se znovu zrychluje na pětku a 320 km/h. V mírné zatáčce u dvanáctého kilometru se přibrzdí na 290 km/h, pak znovu na 320 km/h při stále zařazeném pátém převodovém stupni. V zatáčce u Bílého domu (Maison Blanche) se řadí čtyřka a jede se rychlostí 280 km/h. Po projetí zatáčky se rozjíždí vůz na pětku a 320 km/h, v zatáčce Ford před cílovou rovinkou se brzdí na dvojku na 100 km/h. Po cílové rovince se zrychluje a okolo tribun projíždí již na čtyřku rychlostí 250 km/h. Stále se zrychluje a na vrcholu stoupání se jede na pětku 300 km/h, potom se odřadí na trojku do dvojité zatáčky Esses, která se projíždí rychlostí 120 km/h. Pod přechodem Dunlop se jede už zase na čtyřku 220 km/h. V zatáčce Tertre Rouge se řadí dvojka při rychlosti 110 km/h a je tu opět rovinka Hunaudieres.

Porsche pro sezónu 1971 vyvinul ve spolupráci s francouzskou firmou SERA novou verzi dlouhé karosérie pro závod v Le Mans pod označením 917 LH (Long Heck – dlouhá záď). Zároveň vyvíjeli vůz s označením 917/20 se zkrácenou, ale rozšířenou karosérií, který byl pro svoji růžovou barvu s popsáním druhy masa, nazýván „růžové prase“. Na start závodu postavil Porsche šest vozů typu 917. Dvě dlouhá kupé 917 LH jela v barvách Gulfu s dvojicemi Siffert-Bell a Rodriguez-Oliver, třetí neslo reklamu Martini a jela s ním dvojice Elford-Larrousse. Bojový šik dále tvořily dva špičkové vozy Porsche 917 K, Attwood a Müller reprezentovali stáj Gulf a Marko s van Lennepem řídily vůz týmu Martini. Ti také dostali jako jediní k dispozici novou experimentální verzi devětsetsedmnáctky s výrazně odlehčeným rámem z hořčíkové slitiny. Sestavu doplňoval širší a nově tvarovaný vůz Porsche 917/20 s dvojicí Kauhsen-Joest. Sedmým vozem Porsche 917 na startu byl vůz soukromé stáje Zitro Racing Cars s jezdci Martinem a Pillonem vybavený motorem 4,5 litru. Startovní pole doplňovaly čtyři vozy Porsche 908/2, jeden vůz Porsche 907, jeden vůz Porsche 910, dva vozy Porsche 914/6 a zástup osmnácti typů 911 S. Celkem bylo na startu 33 vozů s emblémem značky Porsche.

Ferrariho vozů typu 512 M v barvách soukromých stájí bylo na startu devět. Tento typ měl proti loňskému typu odlehčenou karosérii o 60 kg a záď upravenou po vzoru Porsche 917 K. Výkon pětilitrového dvanáctiválcového motoru byl jeho úpravou a zvýšením otáček zvýšen a doladěn o 45 kW až na výsledných 449 kW a vyrovnal se tak motorům vozů Porsche 917. Na startu stálo osm vozů Ferrari typu 512 M, jeden vůz 512 S spider a jeden Ferrari 365 GTB 4. Na třech Ferrari 512 stáje North American Racing Team startovaly posádky Donohue-Hobbs, Adamowicz-Posey a Eaton- Gregory. Dvy vozy Ferrari 512 švýcarské stáje Filipinetti řídíly posádky Parkes-Pescarolo a Mafredini-Gagliardi. Po jednom voze nasadily španělská stáj Montjuich s jezdci Vaccarellou a Juncadellou, belgická stáj Francorchamps s jezdci Fierlandtem a Cadenetem, britská stáj Davida Pipera s jezdci Carftem a Weirem a německá stáj Gelo Racing Team s jezdci Loosem a Peschem. Soukromé týmy s vozy Ferari však neměly takové zázemí, jaké by vozům mohla poskytnout tovární stáj, přesto byly továrním Porsche rovnocennými soupeři. 

Matra nasadila v Le Mans jediný prototyp pod označením Matra MS  660 s třílitrovým vidlicovým dvanáctiválcovým motorem, s proudnicovou karosérií s prodlouženou zádí, vyvinutý z loňského typu 650, s posádkou J.P.Beltoise a Ch.Amon. Startovní pole doplňoval jeden prototyp Ligier JS 3 s třílitrovým osmivílcem Ford a posádkou G.Ligier-P.Depailler, dva vozy Chevrolet Corvete se sedmilitrovými osmiválci a dva vozy Lola, jeden T 212 s řadovým čtyřválcem Ford objemu 1,8 litru a jeden T 70 MK III s osmiválcem Chevrolet objemu 5 litrů.

Pořadatelé opět změnily způsob startu. Ve snaze udělat jej po zkušenostech z předchozího ročníku dramatičtější, zvolili letmý start ve stylu Indianapolisu. Zavádějícím vozem byl zlatý vůz Porsche 911 S. Tento způsob startu je užíván dodnes. Vozy jedou jedno zaváděcí kolo za zaváděcím vozem a po jeho odbočení před cílovou rovinkou do prostoru depa vyrazí do závodu. V zaváděcím kole se nesmí vozy předjíždět a jsou seřazeny podle dosažených tréninkových časů.

V čele startovního pole byly tři vozy Porsche 917 LH startovních čísel 18 (Oliver-Rodriguez), 21 (Elford-Larrouse) a 17 (Bell-Siffert). Teprve čtvrté místo patřilo nejrychlejšímu vozu Ferrari 512 M číslo 11 stáje NART (Donohue-Hobbs), kteří dosáhli kvalifikačního času téměř o 5 s pomalejšího než nejlepší Porsche 917. Další Ferrari číslo 15 (Vacarella-Juncadella) startovalo ze šestého místa, když páté místo obsadil Porsche 917 K číslo 22 (Marko-van Lennep). Na prvních 15 místech startovního roštu stály pouze Porsche 917 a Ferrari 512, teprve 16. místo zaujal nejrychlejší vůz "zbytku světa" Matra MS 660. Vše bylo připraveno k unikátnímu představení doprovázenému místo vůně parfémů vůní spálené gumy a benzínu a místo zvuků orchestru řevem tisíců koní pod kapotou. Hlavní role představení obsadily značky Porsche a Ferrari. Představení začalo v sobotu 12. června v 16,00 hodin mávnutím francouzské trikolóry.

Do závodu odstartovalo za slunečného počasí 49 vozů. Počátek závodu patřil trojici dlouhých vozů Porsche 917 LH, které Siffert, Rodriguez a Elford hnali kupředu vskutku ďábelským tempem. Krok s nimi držel jen Donohue s vozem Ferrari 512 M Penskeho týmu NART. Po první hodině závodu se posunul na třetí místo a koncem čtvrté hodiny závodu se dokonce vyhoupl až na druhé místo průběžného pořadí za vedoucí posádku Rodriguez-Oliver na Porsche 917 LH.  Na páté místo se dostal další vůz Ferrari 512 M číslo 15 s jezdci Juncadellou a Vaccarellou. Odstupy mezi prvními šesti vozy byly neobvykle těsné. Všechny byly ve stejném kole a ve vedení se v krátkých intervalech několik vozů vystřídalo. Vždy to však byly vozy Porsche, které byly v čele. V páté hodině závodu, kdy se již slunce sklánělo k obzoru, musel z druhého místa do boxů s řádně unaveným motorem Donohue na Ferrari. Stíhací jízda na vedoucí Porsche tak pro tuto chvíli pro Ferrari skončila. Na čtvrté místo se však za tři dlouhá Porsche posunul Vaccarella, který se nehodlal vzdát a bojoval dál pronásledován vozy Porsche číslo 19 (Müller-Attwood) a "růžovým prasetem" číslo 23 (Jöst-Kauhsen). Do půlnoci se Ferrari s Vaccarellou probojovalo na třetí místo. 

To se již projevovaly technické problémy u zatím vedoucích dlouhých Porsche 917 LH. První se před desátou večerní hodinou zdrželo v depu Porsche stáje Martini číslo 21 s Larroussem a Elfordem, které mělo problémy s chlazením motoru díky poruše větráku, a ocitlo se až na 13. místě. Po půlnoci definitivně větrák odešel a museli vzdát. Také zbylá dvě Porsche 917 LH stáje Gulf posádek Siffert-Bell i Rodriguez-Oliver měla problémy s motorem. Tentokrát se však projevilo nedostatečné mazání motoru. První ztrátu pozic utrpěl Siffert na Porsche číslo 17 a před půlnocí se propadl až na čtrnácté místo. Přesto se stále držel v poli a snažil se ztrátu dohonit. Naopak lépe se dařilo Müllerovi a Attwoodovi na třetím Porsche 917 K stáje Gulf startovního čísla 19, kterému se podařilo předjet Ferrari číslo 15 s Juncadellou a Vaccarellou a vyhoupnout se na druhé místo v pořadí za vedoucí Porsche 917 LH Rodrigueze a Olivera.

Po půlnoci byla pozice značky Porsche značně otřesena. Jak již bylo řečeno odstoupilo Porsche Larrousseho a Elforda, dále v polovině závodu havaroval Reinhold Jöest s „růžovým prasetem“ Porschem 917/20 a byl ze závodu vyřazen a do té doby obě vedoucí Porsche 917 Rodriguez-Oliver startovního čísla 18 a Müller-Attwood startovního čísla 19 zastihly technické problémy, které si vyžádaly delší pobyt v depu. Tak se v polovině závodu k velkému překvapení dostal do čela sicilský dravec Vaccarella na voze Ferrari 512 M. Jeho vedení však bylo krátké, po několika zastávkách, které si vynutily obtíže se spojkou, byl definitivně vyřazen poruchou převodovky. Tak se po dvanácti hodinách nelehkého klání, v pět hodin ráno jako vedoucí vůz vynořil Porsche 917 K dvojice Marko-van Lennep následován velmi dobře jedoucím novým vozem Matra MS 660, který se propracoval pravidelnou jízdou až na druhé místo. Po vleklých potížích s převodovkou se nakonec znovu rozjeli k výbornému výkonu i Attwood s Müllerem s Porsche číslo 19 a z třetího místa útočili na druhou pozici Matry s Beltoisem a Amonem. Po dvou hodinách pronásledování se Porsche dostalo před přeci jen výkonově slabší Matru na druhé místo. Na čtvrté místo se nenápadnou jízdou dostal v tuto chvíli nejlepší z vozů Ferrari 512 startovního čísla 12 stáje NART s jezci Poseyem a Adamowiczem před dalším Ferrari 512 M se startovním číslem 16 a posádkou Craft-Weir. Ve stejné době definitivně skončil závod pro nejrychlejšího jezdce závodu Jackie Olivera a jeho spolujezdce Rodrigueze na Porsche 917 LH číslo 18, z důvodu špatného mazání motoru. Jackie Oliver, vítěz Le Mans z roku 1969, zajel nejrychlejší kolo závodu časem 3 minuty 18,4 sekundy, což představuje průměrnou rychlost 244 km/hod.

Nedělní dopoledne se stalo osudným pro další vozy. Nejprve odstoupily ze závodu dvě Ferrari 512 M, první startovní číslo 6 s Manfredinim a Gagliardim, kteří se však kvůli technickým problémům po většinu závodu pohybovali na chvostu závodu, a vzápětí žluté Ferrari číslo 9 belgické stáje s Fierlantem a Cadenetem, kteří před poruchou spojky jeli na slušném 9.místě. Potom se naplnil osud i zatím výborně jedoucí dvojice Beltoise a Amona na voze Matra, když po osmnácti hodinách museli vzdát pro poruchu vstřikovacího zařízení motoru. Také vozy Porsche nebyly bez problémů. Siffert s Bellem s Porsche číslo 17 se sice po propadu před půlnocí vypracovali ze 14. místa až na 6. pozici, ale nebylo jim přáno tento postup dále zúročit, a po desáté hodině nedělního dopoledne museli vzdát pro poruchu motoru. 

Posledních šest hodin závodu již nepřineslo žádné změny na prvních pěti místech v závodě a do cíle si s náskokem dvou kol dojeli Helmut Marko a Gijs van Lennep na Porsche 917 K stáje Martini. V cíli byli nakonec druzí Herbert Müller a Richard Attwood na Porsche 917 K, takže zachránili poněkud pošramocenou pověst Wyerova týmu Porsche. Třetí příčka patřila italské konkurenci v americké režii, na voze Ferrari 512 M dojela dvojice Sam Posey a Tony Adamowicz ze stáje NART. Čtvrtí byli Chris Croft a David Weir s Ferrari 512 M Piperova týmu. Vítězná posádka Rakušan Helmuth Marko a Holanďan Gils van Lennep ujela závod průměrnou rychlostí 222,304 km/h a ujela vzdálenost 5.335,31 km což je dosud nepřekonaný rekord okruhu. Je otázkou zda tento rekord bude kdy překonán, protože v současné době jsou na okruhu nové zpomalovací zatáčky. Do cíle závodu dojelo 13 vozů. Porsche tedy zopakovalo vítězství z předchozího roku a Ferrari odešely opět poraženy, přesto je možné říci, že vzhledem ke slabšímu materiálovému vybavení nedaly svoji kůži zadarmo a bojovaly s otevřeným hledím. Své možnosti naznačila značka Matra, která kralovala v Le Mans v následujících letech.

Vítězný vůz Porsche 917 K byl upraveným loňským typem. Měl stejný vzadu před zadní nápravou uložený plochý vzduchem chlazený dvanáctiválcový motor s objemem 4907 cm³ a výkonem 440 kW (600 k). Tento motor měl vrtání 86 mm a zdvih 70,4 mm. Oproti loňskému typu měl tento vůz výrazně odlehčený rám z hořčíkové slitiny.

Ferrari 512 M byl upravenou verzí loňského typu 512 S. Měl vzadu před zadní nápravou uložený vidlicový dvanáctiválcový motor s rozvodem 2xOHC a úhlem rozevření válců 60º. Motor měl objemu 4994 cm³ a výkon 449 kW (610 k) při 9000 ot./min. Vrtání válců je 87 mm a zdvih 70 mm. Motor měl čtyři ventily na válec, vstřikování paliva Lucas a tyristorové zapalování Dinoplex. Převodovka byla pětistupňová. Všechna kola nezávisle zavěšena na příčných lichoběžníkových polonápravách, odpružená vinutými pružinami. Brzdy byly kotoučové. Rozvor náprav 2400 mm, hmotnost 800 kg.