V roce 1927 začaly v Le Mans zlaté časy
pro „Bentleyovy hochy“. Mezi „hochy“ patřily vesměs významné
osobnosti, a tak nikdo z nich neměl tuto přezdívku zpočátku příliš
rád. Brzy se s ní však smířili, protože se stala symbolem jejich každoročních
vítězných tažení přes průliv La Manche. Tým „hochů“ tvořili
Clement, Duff, Duller, lord Howe, sir Birkin, dr. Benjafield
(přední londýnský
lékař populárně zvaný „Benjy“) a Woolf Barnato, milionář, který
zbohatl na diamantech a financoval celou továrnu Bentley, když na začátku třicátých
let svou finanční pomoc z důvodu hospodářské krize omezil, koupil v roce
1931 továrnu Bentley i se jménem koncern Rolls Royce. Svéráznou postavou
mezi „hochy“ byl „Sammy“ Davis, novinář a spisovatel, nezdolný
optimista, který koncem šedesátých let v závodech veteránů závodil
ve svých téměř 85 letech.
K závodu, který se jel 18. a 19. června
nastoupilo pouze 22 vozů, 3 vozy Bentley však byly velice dobře připraveny a
po startu jely suverénně v čele. Zdálo se že jde jen o to, který z vozů
Bentley zvítězí. Když se setmělo byly všechny tři vozy Bentley ve vedení,
najednou se dlouho před hlavní tribunou žádný vůz neobjevoval, bylo jasné
že se něco muselo stát.
V jedné nepřehledné zatáčce dostal
Francouz Tabourin na voze Schneider, jedoucí o několik kol pozadu, smyk a
zatarasil půl vozovky. Callingham na jednom z vozů Bentley jej spatřil
pozdě, snažil se mu vyhnout, ale narazil do něj a havaroval. Duller na dalším
voze Bentley, jedoucí za ním, vyjel až na Callinghamův vůz a do této skrumáže
vletěl Davis s třetím vozem téže značky a za ním ještě další vůz.
Pět rozbitých vozů se beznadějně zaklínilo v jedné hromadě trosek.
Jezdcům se naštěstí nic vážného nestalo, jen Tabourin měl pohmožděná
žebra a Duller byl trochu pořezán v obličeji
.
Jistá vyhlídka vozů Bentley na vítězství se
v několika vteřinách rozplynula. Na trati už nebyl ani jediný vůz této
značky. Davis se však nehodlal vzdát, vydoloval vůz, spravil světla, vyměnil
kolo, nouzově připevnil baterii, vyrovnal blatníky, aby se kola mohla otáčet,
a vyjel. Při prohlídce v depu se zjistilo, že je ohnutá přední náprava
a poškozen rám vozu, takže automobil neměl zcela souměrný vzhled. Ale
takovými maličkostmi se Davis nezabýval, hlavně že motoru nebylo nic.
Hromadné havárie využil francouzský jezdec
Chassagne na voze Aries a dostal se se značným náskokem do čela. Ve chvíli,
kdy ho začal Davis s poškozeným vozem Bentley stíhat, začalo pršet a
Davis měl s řízením vozu na mokré vozovce značné obtíže. Situace
se zdála beznadějná, ale jak se postupně Davis seznamoval s novými
vlastnostmi vozu, začal zrychlovat. I dr. Benjafield, který Davise vystřídal,
dělal divy, zvláště když každou chvíli musel zastavit v depu a
upevnit něco na voze, který se pomalu rozpadával. Čtyři hodiny před koncem
závodu měl vůz Aries náskok asi 60 kilometrů. Vůz Bentley ho však
pomalu, ale jistě doháněl. W.O.Bentley dal „Benjymu“ z depa pokyn ještě
zrychlit. Jeho jemnému sluchu totiž neuniklo, že zvuk motoru vozu Aries se
poněkud změnil. Bentleyova diagnóza, že vůz Aries má vadnou vačkovou hřídel,
se potvrdila. Rychlost vozu Aries klesala až se hřídel nakonec zlomila a vůz
musel odstoupit. V závodě tak zvítězila dvojice Davis a Benjafield průměrnou
rychlostí 98,74 km/h. Vítězná posádka ujela 2.369,81 km. Na druhém místě
dojela dvojice De Victor a Hasley na francouzském voze Salmson. Do cíle dojelo
7 vozů, to znamená, že 15 vozů závod nedokončilo.
Vítězná dvojice jela stejně jako v roce
1924 na třílitrovém čtyřválci Bentley 3 L. Druhý vůz Salmson Grand Sport měl motor řadový čtyřválec s rozvodem
2 x OHC o objemu pouze 1094 cm3 a výkonu 29,4 kW (40 k) umístěný
vpředu. Vrtání válců měl 62,2 mm a zdvih válců 90 mm. Převodovka byla
čtyřstupňová a zadní poháněná i přední náprava byla tuhá s listovými
pery. Brzdy byly bubnové.
Sedmé místo obsadil vůz Tracta francouzské automobilky Tracta. Dva mladí inženýři Grégoire
a Fenaille byli průkopníky pohonu přední nápravy. Vůz měl vpředu uložený
přeplňovaný řadový čtyřválec SCAP o objemu 1099 cm3. Vůz měl
pohánenu přední nápravu. Oba inženýři vyvinuli homokinetický kloub, pro
pohon předních kol, jehož úhlová rychlost při rotaci v zatáčkách zůstávala
konstatntní. Svému nízko položenému těžišti, což bylo umožněno chybějícím
kardanovým hřídelem k zadní nápravě, vděčily automobily Tracta za
vynikající stabilitu vozu.